Povídka
7. 10. 2008
MAXÍK Vzpomínám si, jak jsem tě uviděl poprvé. Bylo to na statku a ty jsi byl jedním z černobílých čumáčků v klubku devíti štěňat. Spatřil jsi mě, přišel jsi za mnou a vybral sis mě. To byl začátek desetiletého přátelství, kterému se nevyrovná nic v mém životě. Na společné cestě životem jsme nepotřebovali nic jiného než sebe navzájem. Vzpomínám si na bolestné období ve svém životě, kdy jsem tě musel dva roky nechat u rodičů. Pořád jsem byl v myšlenkách u tebe a jedinou útěchou mi bylo, že je o tebe dobře postaráno. Nikdy nezapomenu, jak jsi mě okamžitě poznal, když jsem si pro tebe zase přišel, a v té chvíli jsem přísahal, že už nás nic nerozdělí. Dal jsi smysl každému dni, kdy jsi byl se mnou, utěšovals mě, když jsem byl skleslý, povzbuzovals mě, když jsem ztrácel odvahu, milovals mě, když jsem se cítil opuštěný. Už mě pak nikdy ani nenapadlo, že bych se bez tebe mohl obejít, ale určitě jsem si byl vědom, že spolu nemůžeme být věčně. Děkuji Bohu, že sis mě našel, protože jsem teď mnohem bohatší. Když se ti udělal v hlavě nádor, poznal jsem, že přišel čas tvého odchodu. Myšlenka, že mě opustíš, mě bolela víc než cokoli, co jsem kdy předtím pocítil. Mučil jsem se pocity viny a zoufalství a je mi líto, že jsem je před tebou nedokázal skrýt. Vím ale, že jsi mi rozuměl; a tu noc, kdy ses mi zadíval do očí, jsi také věděl, co se stane. Nechal jsem tě odejít, Maxíku, protože jsem tě miloval, ale vzpomínku na tebe budu chovat až do konce svých dní. Stále v tobě nacházím útěchu; a přesto toužím znovu tě sevřít do náruče, když zavřu oči, cítím a vím, že jsi mi blízko.… Motto: " Nejlepší místo.kam pohbřít dobrého psa,je srdce jeho pána"....